Setkání na hřbitově



Byl poslední říjnový večer a rozhodně se nemusel stydět za příznačné sychravé počasí. Teploměr klesal téměř na nulu, mrholilo, vlhkost byla všudypřítomná a zalézala pod kabáty, čepice i do bot. Berenika byla jiná. Jiná než její vrstevníci. Ona takové večery milovala. Ne Halloween, to ne. Americké svátky nebyly nic pro ni, a tak odmítla jít ihned po škole s kamarády na halloweenskou párty do místní putyky. Koupila v zahradnictví pár svíček a vypravila se na městský hřbitov, aby si trochu srovnala myšlenky a zapálila svíce těm, na které už se dávno zapomnělo.


Berenika byla sedmnáctiletá dívka, která milovala všechno temné, ponuré a strašidelné. Ráda navštěvovala hřbitovy a rozbořené kaple či kostely. Měla pocit, že dokáže vnímat energii, která se v těch místech usadila. Cítila se tam dobře. V Krumlově studovala uměleckou školu, a i když tamní studenti vypadali poněkud odlišně než studenti jiných škol, Berenika se lišila i od nich. Vlasy si barvila na černou s temně rudými prameny, obočí měla prošpikované několika kroužky a z brady jí trčela kovová špice. Nosila zásadně černé oblečení doplněné krajkami, krátké rozdrbané nebo naopak dlouhé kolové sukně, síťované či krajkové punčochy a nohy obouvala do černých gladiátorek s rudými šmouhami. V chladném počasí svůj temný outfit doplňovala dlouhým černým kabátem se cvoky a zavíracími špendlíky.
Cestou ke hřbitovu minula několik skupinek dětí oblečených do halloweenských masek. Jak trapné! Pro ni dýně a zapálené svíce znamenaly jen příjemnou podzimní atmosféru. Dnešní večer pro ni měl mnohem větší význam jako starý keltský svátek Samhain. Zajímal ji „život po smrti“ i vše, co se děje s dušemi zemřelých. Když se jí ale někdo zeptal, zda věří, že se duše zemřelých mohou na náš svět vracet, nebyla si jistá, co odpovědět. Dokázala vycítit napětí, ale skutečného ducha nikdy neviděla.
„Třeba se to dnes změní,“ špitla si s úsměvem a rychle otevřela velkou kovanou bránu, aby proklouzla na hřbitov. Snad ji někdo neslyšel, jak si mluví sama pro sebe. Už tak ji všichni považují za podivínku.
Hřbitov na okraji malebného jihočeského města Českého Krumlova byl vystavěn v roce 1890 a jeho střed zdobí krásná neogotická kaple s kameny v červené a béžové barvě.  Obehnán byl vysokou kamennou zdí, kolem níž se tyčily mnohdy honosné a umělecky zpracované náhrobky, které Berenika ráda prohlížela. Zajímalo ji nejen to, jak hrob vypadal, ale i lidé, kteří v něm odpočívali. Mnohdy jí prolétlo hlavou, jaké osudy je potkaly. Byli v životě šťastní? Nebo strádali hladem, zimou a nemocemi?
Dívka se pomalu courala hřbitovem, až došla do jeho zadní části. Tam bylo plno krásných náhrobků, které zdobily sochy andělů i lucerny s rozbitými skly. Teď, na konci října, náhrobky pokrývala vrstva barevného listí. O tyto hroby už se téměř nikdo nestaral. Málokdy se stalo, že sem někdo přinesl květiny, věnec, nebo přišel zapálit svíčku. A tak sem chodila Berenika.
Právě zapalovala svíci na jednom z opuštěných hrobů, ve kterém odpočíval smutně vypadající mladík ve vojenské uniformě. I data jeho narození a úmrtí nebyla daleko od sebe. Berenika si se smutkem v srdci prohlížela fotografii neznámého mladíka, když ji ovanul chlad a vůně zetlelého listí, hlíny a ještě něčeho, co nedokázala hned určit. Jako hnijící dřevo, nebo…
„Ježíšku!“ Vykřikla, když se postavila a otočila se, aby šla o hrob dál. Málem vrazila do maličké shrbené stařenky, která stála jen kousíček od ní a stejně smutným pohledem, jako Berenika, hleděla na mladíkovu fotku.
„Ach děvče, nechtěla jsem tě polekat,“ omlouvala se stařenka. „Jen jsem se přišla podívat na Toníčka.“ Pokývla hlavou směrem k náhrobku.
„Omlouvám se, myslela jsem, že už k tomu hrobu nikdo nechodí. Jinak bych…“
„Ale to je v pořádku. Jsi hodné děvče. Svíčku už mu tady nikdo nezapálil celá leta.“ Přerušila ji stařenka.
Berenice bylo divné, proč ji nezapaluje sama stařenka, když sem chodí. Ale nenesla žádnou tašku, ani nic, co by nasvědčovalo, že se o hrob postará.
„Vy jste toho muže znala?“
„Ach… Ano, kdysi dávno,“ usmála se stařenka a oči jí zjihly. „Toníček byl moc hodný mládenec. Chytrý a pracovitý. Ale trochu bázlivý. A nesnášel krev. Nechodil lovit do lesů, dokonce ani na ryby. Měli jsme se brát, když přišel povolávací rozkaz.“
Stařenka se odmlčela a dál smutně hleděla na fotografii v keramickém rámečku. Berenika měla pocit, jako by byla mladíkova tvář najednou čitelnější a výraznější než před chvílí. Jako by z obrázku vystupovala na povrch. Ty oči, tak živé… Ze zamyšlení ji opět vytrhl stařenčin hlas.
„Ubohý Toníček, válka se mu stala osudnou…“
„Byl zabit v boji?“ Optala se Berenika opatrně.
„Kdepak,“ povzdechla si žena. „Dezertoval. Už to nevydržel. Všechnu tu krev, násilí a zabíjení kolem sebe. Rozhodl se uprchnout a schovávat se, až do konce války. Jenže se to nepodařilo. Brzy ho našli a zastřelili, jako zrádce.“
Stařence skanula po svraštělé tváři osamělá slza a klestila si cestičku do šátku, který měla omotaný kolem krku i hlavy.  Stařenka vypadala celkem normálně, až na starý omšelý a nepříliš vonící kabát a botky, které vypadaly, že už mají také lepší časy za sebou. Berenika však byla přesvědčená, že to nemá v hlavě v pořádku. Podle náhrobku mladý muž zemřel v roce 1917. Pokud by s ním v tu dobu byla zasnoubená, muselo už by jí být kolem 120 let.
Berenika se na ni usmála. Jistě je to nějaká opuštěná stará paní, která už nikoho nemá. Možná se jí to v hlavě trochu motá….
„Neměla byste tu stát v tomhle počasí dlouho. Pojďte, pomůžu vám odtud a doprovodím vás domů, paní…?“ zarazila se. Nevěděla, jak stařenku oslovovat. Zdvořilé „mladá paní“ jí v tomto případě přišlo nevhodné. Ale stařenka jí rychle vyšla vstříc a představila se.
„…Marešová. Jmenuji se Rosalie Marešová. Ale klidně mi můžeš říkat Rózo.“ Usmála se.
„Dobře… Tedy, Rózo, mohu vás doprovodit domů? Bydlíte tady v domově seniorů? Za soudem?“
Stařenka na ni překvapeně pohlédla, ale než stačila cokoli říct, ozval se od brány rachot a křik. Skupina přiopilých puberťáků v halloweenských maskách lomcovala hřbitovní bránou a hulákala, že by vzbudila i mrtvého. Berenika se stařence omluvila a vyrazila k bráně, aby výrostky trochu srovnala a odehnala od hřbitova. Chvilku jí to trvalo, protože mladíci posilnění alkoholem se nechtěli jen tak vzdát. Když se vrátila k hrobu nebohého Antonína, stařenka už nikde nebyla.
Berenika prošla celý hřbitov, u pár dalších hrobů zapálila zbylé svíčky, ale ať se dívala, jak chtěla, stařenku už nezahlédla. Co naplat. Snad se v pořádku dostane domů i bez její pomoci. Přemýšlela, zda by to neměla nahlásit na policii, aby se staré paní nic nestalo. Pomalu směřovala k hlavní bráně. Když míjela poslední řadu náhrobků vystavených u zdi, zarazila se. Pouliční lampa osvětlovala první tři bohatě zdobené hrobky plné fotografií a jmen. Z jedné z těchto fotek na Bereniku hleděla známá tvář.
Pod fotkou stálo:

Rosalie Marešová, 23.1 1899 – 14.6.1979

Komentáře

Oblíbené příspěvky