Tajemství hradních zdí - Ukázka z chystané knihy



1.      Hrad Buben
Seděla u psacího stolu ve svém podkrovním bytě. Z venku se ozýval rušivý zvuk aut, která přejížděla přes hlavní silnici sem a tam. Nebyl to zrovna byt, o jakém snila. Takový, kde by se mohla věnovat jen psaní a při tom by ji rušil pouze zpěv ptáků, šumění větru a hukot řeky. 

Natalie Krausová byla šestadvacetiletá energická žena, která svůj život zasvětila historii. Příběhy plné napětí, vášně, bojů, slávy i úpadků ji uchvacovaly již od dětství. Když se na konci gymnaziálního studia rozhodovala co dál, neváhala a vybrala si studium Historie na Filozofické fakultě. Po pětiletém studiu nastoupila do západočeského muzea a zpečetila tak svůj vztah k historii. Nyní seděla nad notebookem a snažila se soustředit na prázdnou stránku na monitoru. Psala svou disertační práci, ale ať se snažila sebevíc, myšlenky jí od tématu neustále ubíhaly pryč.  Na chvíli zavřela oči a představila si, že sedí na zápraží své chatky, pod okny burácí splav a na kopci se zdvíhají mocné zdi středověkého hradu. 
Hrad Buben stál na skalnatém ostrohu nad řekou Mží od čtrnáctého století. Tehdy to byla majestátní pevnost, která po dlouhá léta odolávala nájezdům husitských bojovníků. Tvořila ho velká brána, vedle které stála mohutná obranná věž. Na protější straně byla hlavní část hradu, kterou tvořil palác o několika místnostech a konírna. Celá bašta byla uzavřená mohutnou zdí. Natálie sem jezdila od dětství. A už tehdy ty staré hradní zdi milovala. Cítila, jako by ji hrad přitahoval zevnitř. Pokaždé, když vystoupala na jeho nádvoří, cítila klid, který se kolem ní rozlil.
„Ach jo, ty chvíle jsou už dávno pryč,“ povzdechla si nahlas a pomyslela si, že se sama v tomhle bytě asi zblázní. Už teď mluví nahlas sama se sebou. Ale co, pomyslela si, není to jedno? Nikdo tady není, tak ani není, kdo by ji za to soudil. Pohrávala si s myšlenkou utéct odtud pryč. Ven, do přírody. Na Buben. Tak jako v dětství. Kde byly ty chvíle, kdy mohla nerušeně odpočívat a toulat se po krajině ze které byla cítit minulost na každém kroku.
Jezdila tam původně na chatu svých prarodičů. Jenže ti zestárli a s nimi i chata, o kterou se již nikdo nemohl starat. Dobrotu nedělala ani skutečnost, že se tam jezdilo rekreovat celé široké příbuzenstvo, které se ovšem o chatu starat odmítalo. Natálie vzpomínala, jak tam jezdívala s maminkou a s bratrancem Davidem. Bylo to vždycky na čtrnáct dní v létě. Přelom července a srpna. A pokaždé to dopadlo tak, že nejprve musela maminka uklidit celou chatu a pak, místo odpočinku, ji zevnitř i z venku natírala, čistila střechu a okapy… Zkrátka příliš času na odpočinek nezbylo a chata se stávala stále větší přítěží.  Nezbývalo, než chátrající stavení prodat a doufat, že se dostane do správných rukou.
Natálie se zvedla od zapnutého počítače. Pohled na naplněný dřez ji utvrzoval v tom, že je na čase umýt nádobí. Ale touha zajet na Buben alespoň na chvíli byla silnější než její svědomí. Cítila se k tomu místu přitahována jakousi magickou silou. Z nějakého zvláštního důvodu měla pocit, že tam patří…
Natálie měla v muzeu každý den přístup ke spoustě starých listin. Ale o historické podklady k Bubnu se příliš nezajímala. Vždyť také prakticky žádné neexistovaly. Veškeré informace o tomto místě pocházely až z devatenáctého století, stejně jako kresby a rytiny. A ty již nedokázaly zachytit hrad v jeho původní podobě. Všechny úvahy se tedy zakládaly na pouhé představivosti jejich autorů. Situace se změnila teprve nedávno…
Bylo to asi před dvěma měsíci. Přerovnávala kartony se starými dokumenty, když tu na ni z prachu vypadla složka bez jakéhokoli bližšího určení. Chvíli zjišťovala, kam patří a ve kterém kartonu by mohla chybět, ale nic takového nenašla. Stačil okamžik a bez přemýšlení zastrčila složku do kabely pověšené přes židli. Sama netušila, proč to udělala. Ani nevěděla, co složka obsahuje. Snad to byla předtucha, snad instinkt a možná jí v tu chvíli zazněl v hlavě hlas, který ji nabádal k takovému činu. Až večer, když ji doma v klidu prohlížela, si uvědomila, co by se stalo, kdyby na to někdo přišel. Z muzea bylo přísně zakázáno vynášet jakékoli dokumenty, natož takové, které, jak se ukázalo, měly obrovskou hodnotu.
Zcela fascinována se do nich začetla a ani nevnímala čas. Byly to většinou svatební a majetkové smlouvy, jeden pozůstalostní inventář a jakási dohoda, mezi Evanem z Bubnu a někým, jehož jméno se nedalo přečíst. Pergamen byl v tom místě přeložen a inkoust se stal nečitelným.
Natálie dočetla až v půl čtvrté ráno. Za dvě hodiny vstávala do práce a měla pocit, jako by pracovala celou noc v dole. Jenže i za ty dvě krátké hodinky měla opět svůj sen z dětství, na který už dávno zapomněla. Byl to stejný sen, který se jí opakovaně zdával již v dětství během prázdnin na chatě. Nyní se jí vše vrátilo, a to byla od toho tajuplného místa na kilometry daleko. Ve snu se odehrával trhaný a viditelně tragický příběh ze středověku. Zjevovalo se v něm několik postav. Už tehdy podvědomě cítila, že by to mohl být Evan z Bubnu a jeho manželka Gutta.
Jistá si tím však nebyla. Byl to jen instinkt, který ji utvrzoval, že se nemýlí.
Od té doby se po práci zavírala na dlouhé hodiny v muzeu a hledala další dokumenty. Několik málo jich našla. Nějaké cenné listiny, týkající se hradu Bubnu a hradu Volfštejna, tedy panství, která byla spjata s tímto příběhem. Až když se o Buben začala blíže zajímat, zjistila, že nějaké informace o rodech pánů z Bubnu, z Volfštejna i z Hrádku existují. Ale další smlouvy a jiné dokumenty, které by se podobaly těm ve složce, již nenašla. Stále však byla přesvědčená, že je tady něco, co přehlédla. Ona, nebo jiní badatelé.

Stránka na monitoru byla stále prázdná a Natálie s povzdechem rezignovala. Takhle nic nenapíše. Jak se má soustředit na Plzeň v devatenáctém století, když je myšlenkami na středověkém hradě. Rozhodla se rychle. Zaklapla notebook a za chvíli už seděla v autě.
Krajina kolem ní rychle ubíhala. Když dojela až pod hrad, nebe se barvilo do nachového oparu. Přestože jarní sluníčko přes den již pěkně hřálo, takhle k večeru bylo ještě znát, že je teprve duben. Natálie se zachumlala do bundy a dlouhého šátku, který měla omotaný kolem krku. Stoupala po drolící se cestě příkrým kopcem vzhůru k hradu. Z kdysi hrdé obranné pevnosti zbyly pouze obvodové zdi a náznak paláce uvnitř hradeb. Na skále na východní straně byly vidět zbytky obranné věže. Ze severního pohledu dominovalo jediné zbylé okno. 
Natálie došla až na nádvoří. Zvedla spadlou ceduli, na které památkáři sdělovali nevděčným turistům něco z hradní historie. Zjevně je více zajímaly lavičky kolem ohniště, kde si mohli opéct špekáčky. Natálie si povzdechla. Folie na desce byla protržená a tištěné papíry se pomalu rozpíjely a trhaly. Teď už si toho moc nepřečtou, ani kdyby chtěli, pomyslela si ironicky. Došla do konírny. V duchu se usmála. Vždyť tohle vůbec nebyla konírna, nebo ano? Kdo ví?
Do současnosti se nedochoval ani nákres původní podoby hradu a to, co informační turistické cedule prezentují jako fakta, jsou ve skutečnosti snahy odborníků dopídit se skutečnosti. Takže vlastně, proč by to nemohla být konírna? Ostatně říká se tomu tak již od nepaměti, takže na tom asi něco bude. Napadlo ji, že vůbec nepřemýšlí jako historik, ale jako sentimentální blázen, který si vymýšlí nesmyslné příběhy. Jenže v jejích snech ty příběhy byly tak skutečné a zbytky hradu zapadaly přesně do zdí, které v nich vídávala. Třeba tak skutečně vypadal. 
Vítr začal foukat ostřeji a Natálie si uvědomila, že si nevzala ani svetr. Nemá cenu tady něco vymýšlet. Zajde se podívat na chatu a pojede domů.
                                                           
Chata vypadala hůř, než čekala. Starý nátěr byl skoro sloupaný, dřevo na mnoha místech začínalo tlít a podezdívka se pomalu sesouvala. Stačí málo, sesune se úplně a za ní spadne celé stavení. Chtělo se jí plakat. Chtěla, aby chata zůstala v dobrých rukou, aby nechátrala, když se už o ni nezvládali starat. Takový obraz zkázy však opravdu nečekala. Cítila obrovskou bezmoc a oči se jí zaplnily slzami.
Už by měla jet raději domů. Bylo dost chladno a cítila, že ji začíná škrábat v krku. Doma v teple a s šálkem horkého čaje bude lépe.
                                     
Gutta stála u okna a pozorovala řeku. Na stejný obrázek hleděla každý večer přes sedm let. Sledovala prudké kapky, jak dopadají na hladinu řeky a vytváří na ní kola, jež se rozbíhají se až ke břehům. Usadila se do křesla, a hlavu si opřela o vysoké opěradlo. Kdysi tady sedával Evan.  
Měla by jít spát, už je pozdě. V posledních dnech tu takhle sedává stále častěji. Zvedla se a zhasla svíčku. Místo spánku se však dostavily vzpomínky...                                                     
Slunce tehdy jasně svítilo a vzduch byl tak hustý, že by se dal krájet. Bylo nesmírně horké léto. Gutta se trmácela na koni už hezky dlouho. Vyjela vstříc novému osudu.  
Blížil se večer a slunce nepřestávalo nemilosrdně pálit. Gutta byla hladová a celá rozlámaná. Nejvíce se těšila na teplou vodu v kádi a večeři. Jaký asi bude její manžel? A co jsou vlastně ty manželské povinnosti, o kterých se jí zmínila matka, ale nechtěla prozradit víc? Prý jí to vysvětlí manžel. Manžel… už to slovo jí znělo cize… Její muž. Brzy však zjistila, že si všechno představovala moc jednoduše a romanticky. Další okamžiky jí měly přinést tvrdou životní zkušenost.
Konečně dorazili k hradu. Z tváře se jí vytratila všechna barva. Tohle přece není domov. Tohle je zlý sen! Seděla strnule na koni a nevěřícně přebíhala zrakem po nádvoří. Všude byl nepořádek, na zemi se povalovala sláma, zbytky jídla a exkrementy – Gutta doufala, že jen zvířecí. Mezi tím vším pobíhali slepice a vepři a přímo před vchodem do síně bylo přivázáno několik koz. Začal se jí zvedat žaludek. Kdyby ho neměla prázdný, určitě by zvracela.
„Co je to tady za bordel, koukejte odvést ty prasata ze síně!“
Řev, který slyšela, se ozýval z útrob hradu. Vzápětí se ze dveří s kvičením vyřítilo vyděšené prase. Hned za ním vylétly s kvokáním dvě slepice.
„Tak tě u nás vítám, má drahá neznámá choti,“ ozvalo se a Gutta pohlédla na muže, který se objevil na prahu dveří. Byl mohutný a oproti Guttě velmi vysoký. Černé vlasy měl tak mastné a zcuchané, že se ani nedala určit jejich délka. Tmavé oči na ni hleděly z pod hustě zarostlého obočí a ostře řezané rysy tváře se skrývaly pod mohutným plnovousem. Na sobě měl kytlici, stejně špinavou a mastnou, jako vlasy, přepásanou širokým koženým pásem, na němž měl kromě zbraně přivázané různé kožené váčky. Zastavila se pohledem na širokých stehnech uvězněných v bavlněných nohavicích. Čistotou příliš nezářil, ale i přes úzkost a strach, jež v ní pohled na Evana z Bubnu vyvolal, uznala, že z něj vyzařuje jisté charisma.       
„No tak, nedívej se na mě tak vyděšeně. Nevypadám snad jako princ z pohádky?“ začal se hrubě smát a Gutta pojala podezření, že už má něco upito. Její strach začal vzrůstat.
„Ach bože, tohle nemůže být pravda,“ zašeptala si spíše pro sebe, ale zaslechl to i muž ve dveřích.
„Ale, ale, madam měla jiné představy o svém budoucím muži? No tak to tě budu muset zklamat, protože příští roky svýho života strávíš se mnou.“ Zasmál se znovu a Gutta cítila, jak se jí útroby svírají obavou.        
„Pojď, odvedu tě do svý ložnice,“ napřahoval Evan ruku. V síni se ozval hlahol a smích dalších mužů. „Tak je to správný, rovnou do postele, Evane. Ať víš, co ženuška umí.“ Gutta jeho ruku s odporem přijala a vešla za ním do hradu. 
„Tak, tohle je teď tvoje království,“ rozhodil rukou po nevelké místnosti.
„Je to jen má ložnice?“ zeptala se s nadějí.
„Tvá?“ zase se zasmál, „holka, kdyby tady měl každej svojí ložnici, tak bychom museli bydlet i v prasečím chlívku. Tohle je NAŠE ložnice! Doufám, že ti nebude vadit, když s tebou budu líhat v jedné posteli.“ Podíval se na ni posměšně a čekal, co odpoví.
„Ne, to samozřejmě ne,“ Gutta netušila, jak moc ho svou nejistou odpovědí pobaví.
„No vidím, děvče, že se s tebou nudit nebudu. Asi máš hlad,“ zamyslel se a podíval se z okna na nádvoří. „Hej, přineste sem něco k jídlu své nové paní, bando líná.“ Křikl dolů na pobíhající služebnictvo. Když pohlédl zpět, uviděl, jak Gutta stojí u krbu, smutně hledí do praskajícího ohně a nervózně žmoulá sukni. V tu chvíli se v Evanovi zdvihla vlna soucitu a něžnosti. Pocitů, které v sobě pocítil vůbec poprvé. Jako by si uvědomil své hrubé chování.
Něžný tón, kterým na Guttu promluvil, ho téměř polekal.      
„Líbí se ti tu?“
„Jsem unavená a jediné co se mi v tuhle chvíli líbí, je lože, můj pane.“ Guttina slova však na něj měla zcela opačný účinek, než její vzhled a Evan se rychle vrátil ke svému původnímu tónu. „Tak je to správné,“ zasmál se zase a plácnul ji hrubě přes pozadí. „Nemysli si, že půjdeš hned spát. Nejdřív se budeš věnovat mně. Jasný?“
„Pane, jsem opravdu unavená, a také značně zaprášená z dlouhé cesty. Ráda bych se umyla. Můžu vás požádat o káď s teplou vodou?“ Dodala tiše a modlila se, aby jí manžel vyhověl.
„Cože? Jakou káď? V té máme naložené zelí!“ Podíval se na ni překvapeně. Co si to ta ženská sakra vymýšlí? „Jestli se chceš umejt, tak si dojdi dolu k potoku. Pošlu ti Marjánu, ať de s tebou.“ Evan vyšel rázně z pokoje a udiveně při tom kroutil hlavou.
Takové přivítání Gutta nečekala. Voda v potoce byla i přes horké počasí nesmírně ledová. Rozhodně to nebyla koupel, o které snila celou cestu, při které by si odpočinula a uvolnila svaly namožené celodenní jízdou na koni.
Zanedlouho už ale seděla na sedátku v okně a jedla čerstvý sýr s chlebem. Nebyla to zrovna hostina, ale po celodenním hladovění jí chutnalo. Víno bylo trochu nakyslé, jenže něco jí říkalo, že čím více ho vypije, tím lépe bude snášet dnešní noc. Bála se, strašně se bála. Hlavně proto, že nevěděla, co ji čeká.
Když cvakly dveře od pokoje, škubla sebou leknutím a málem převrhla pohár s vínem.         „No tak, snad se mě nebojíš, vždyť mě ani neznáš a už si vyděšená jako myš.“ Evan vstoupil do místnosti jen v kalhotách a s utěrákem přehozeným přes ramena.
„Dokonce sem se kvůli tobě umyl,“ prohlásil s úšklebkem a přisedl na protější lavičku. „Už si najedená?“ Když přikývla, pokračoval: „Tak si pudeme lehnout.“ Tón, kterým to řekl, prozrazoval, že odporovat je zbytečné. Gutta opět přikývla a nejistě odložila pohár.  
„Koukam, že moje nevěsta je pěkná vochmelka“, znovu se zasmál tím smíchem, který začínala nesnášet.
„Měla jsem žízeň“, bránila se, ale nebylo jí to nic platné. Když se zvedla z lavičky, zapotácela se a určitě by upadla, kdyby ji nezachytil.
„To vidim, žes měla žízeň. Měla sis ho nechat naředit, když neumíš pít.“ Prohlásil rázně a pak udělal něco, co ji naprosto šokovalo. Uchopil její spodní košili u krku a jediným pohybem ji rozerval v půli, při čemž za své vzalo i šněrování svrchního oděvu. Stála tu před ním v celé své nahé kráse a vzpamatovávala se z šoku. Snažila se zakrýt rukama, ale on jí je držel od těla.
„Nehraj si na cudnou. Chci si prohlídnout svou nevěstu.“ Přejížděl jí očima po těle a nevnímal krev, která se jí hrnula do tváří. Náhle ji chytil za pas a hodil do postele. Gutta si rychle přitáhla nohy k tělu a sledovala, co se bude dít dál.
Díval se jí do očí a začat si svlékat kalhoty. Přestože byla Gutta slušně vychovaná, nedokázala od něj odtrhnout oči. Když však spatřila stín v jeho klíně a mužství, které z něj vyčnívalo, vykřikla a vyskočila z postele. Její snaha byla marná. Než stačila někam utéct, chytil ji Evan zezadu za boky a pevně přidržel. Stoupl si těsně k ní a vychutnával její nahou pokožku na svém těle.
„Kampak chceš asi jít, co?“ zašeptal jí hrubě do ucha. „Vždyť si nahá! To chceš, aby tě takhle viděli chlapi v síni?“ Gutta nevěděla, co má odpovědět. Stála bosa na studené podlaze a celá se chvěla. Sama nevěděla, zda zimou nebo strachem.
 „Ty se toho bojíš?“
 „Čeho? Ty opravdu nevíš, co teď budeme dělat?“ Divil se a když zavrtěla odmítavě hlavou, zase se začal tak odporně smát. „Tak já ti to teda řeknu. Teď se totiž pěkně pobavíme a budeme doufat, že za pár měsíců budeš chodit s velkým břichem.“
Co následovalo pak, si jen nerada připomínala. Uchopil ji znovu za boky a hodil do postele. Pak jí přitiskl ruce za hlavu, roztáhl jí nohy a pronikl do ní. Pamatovala si jen nepříjemnou bolest a jeho zpocené tělo, když se nad ní s hekáním pohyboval. Pak přišly milosrdné mdloby.  
          
Krátce po svatbě Gutta zjistila, že je v jiném stavu. Perioda se dostavila pouze jednou asi čtrnáct dní po jejím příjezdu na hrad. Milostný život s Evanem nebyl žádný med, ale dostál svému úkolu a zplodil dědice. Pro Guttu se moc nezměnilo. Dále vykonávala roli hospodyně na hradě, protože brzy po příjezdu pochopila, že pokud se chce dobře najíst, musí převzít dohled nad kuchyní i spižírnou. Celé těhotenství prožila pokojně a byla přesvědčená, stejně jako Evan, že mu porodí zdravého syna a dědice. Ale osud psal úplně jiný příběh.


Tajemství hradních zdí vyjde v lednu 2020. 
Je to dlouhá doba? 
Zkraťte si čekání četbou knihy Prokletí Schwartzovy vily, která vyšla již letos v březnu a nyní vyjde dotisk. 
Knihu můžete zakoupit ZDE. :)



Komentáře

Oblíbené příspěvky