Jihočeské vraždy: Kdo zabil paní Smetanovou?

Zamžoural jsem, když mi slunce zasvítilo do očí. Mohl jsem sice zaparkovat někde jinde, nejlépe před domem zemřelé, ale to bych si nemohl dopřát odpolední kávu a cigárko, což jsem nutně potřeboval. Včera jsem dával do noci dohromady papíry k poslednímu případu a šel spát kolem třetí ráno. V poslední době nějak nestíhám. A přispat si v pondělí ráno jsem nemohl. Od sedmi už jsem seděl zase zpátky v kanclu a poslouchal nudnou poradu. Ze zaslouženého oběda, opožděného, jako skoro vždycky, mě vyrušilo hlášení o vraždě kousek za Budějovicemi.

Otevřel jsem dveře a pustil do klimatizovaného Megana horký letní vzduch. Upíchl jsem své vymazlené autíčko do stínu stromu vedle radnice a zamířil si to rovnou k místnímu pekařství pro kávu. Při tom jsem se rozhlížel, jestli už tu na mě nečeká Lucka.

Ale než vám vysvětlím, co je ta holka zač, měl bych se vám také trochu představit. Jmenuju se Luká Šandera a jsem tak trochu průserář. Původně jsem nastoupil po škole naprosto debilně namotivovaný ke kriminálce v Brně. A jelikož jsem chytrý chlapec, rychle jsem si všiml, že tam něco nehraje. Některé případy se tam totiž tak trochu zametaly pod kobereček. A mě to samozřejmě nedalo a začal jsem se v tom šťourat. Nejdřív nenápadně, aby jako nikdo nepřišel na to, co mě zajímá. Co kdyby to byla moje fantazie… Jenže časem jsem se o to začal zajímat víc a už jsem tak nápadný nebyl. No, můžete hádat, jak to dopadlo. Vydrželo mi to šest let, kdy jsem se po nějakém varovném upozornění stáhnul a pak znova začal. Každý případ, který nebyl vyřešen podle mých představ, mě doháněl k šílenství. Snad má existovat do prdele nějaká spravedlnost ne?

A taky že ta spravedlnost nastala… Jen ne podle mých představ. Na ty vysoko postavené papaláše jsem zkrátka malý pán. Takže vlastně můžu být rád, že jsem dopadl tak, jak jsem dopadl. Když jsem měl pocit, že už mám dost důkazů, vyrukoval jsem s nimi na svého nadřízeného. Karel Skoumal se mi zdál jako vhodný člověk k tomu, aby mi pomohl dostat kolegy, kteří nehráli fair play. Jenže to jsem se přepočítal. Krátce na to si mě Karel předvolal na kobereček, aby mi oznámil, že jsem přeřazen ke kriminálce v Českých Budějovicích. Na moje ne právě milá slova zkonstatoval, že mám, co jsem chtěl. Mám držet hubu a krok, bejt rád, že mě rovnou nevyrazili a že se v „té záležitosti“ už nemám šťourat.

A tak jsem tady. V malém městečku nedaleko Budějovic, kde tak trochu chcípl pes. Velešín byl před pár lety povýšen z městysu na město, ale moje nová mladičká kolegyně o něm tvrdí, že je to prostě vesnice, jako každá jiná. Lucka totiž z Velešína pochází. Vyrostla tady, nechci říct, že se tu narodila. To asi ne… Přece jen před třiadvaceti lety už se rodilo v porodnicích. No, ne? Ale k věci. Lucka, je vlastně nováček. Mladý ucho, který čerstvě dodělalo policejní akademii, a tak se podle toho chová. Snaživá, trochu přechytralá, ale obezřetná. Alespoň ke mně. Myslím, že dobře pochopila, že já jsem šéf a že se má ode mě ještě hodně co učit. (Haha!) Jenže v tomhle případu jsem měl pocit, že je to naopak. Můj doktor Watson s trojkama kozama se totiž ukázal jako zatraceně užitečný.

„Čekáš tu dlouho?“ Optal jsem se jí, když jsem přešel na protější chodník. Lucka už stála úslužně před pekařstvím, v ruce dva kouřící pohárky. Z jednoho usrkávala horké kapučíno a mně podávala ten druhý. Na mou otázku jen zakroutila hlavou.

„Presso bez mléka. Máš v něm dva cukry,“ hlásila a já se neubránil nahlédnout jí při tom do výstřihu. Lucka nebyla žádná modelka. Měla maximálně metr šedesát, nohy do x a trochu větší zadek. Prsa měla sice na můj vkus menší, ale zato moc pěkně tvarovaná. Nebo to možná dělala kvalitní podprsenka, kdo ví. V každém případě jsem to nehodlal zjišťovat. Musím si udržovat profesionální odstup, i když chlapovi s mým sexuálním apetitem to jde občas dost těžko.

„Víš, o koho jde?“ Zahuhlal jsem přes okraj papírového šálku a trochu si spálil horní ret o horké kafe.

„Jo, vím.“ Přikývla a připálila mi nezbytnou cigaretu, na kterou jsem se už začínal třást. „Paní Smetanová, taková starší babča, už špatně slyšela,“ začala vysvětlovat a nasměrovala mě po hlavní silnici dolů, mezi zástavbu rodinných domků. „Bydlela jen s manželem, panem Smetanou. Býval to dřív sedlák, měl rozsáhlá pole za městem. Dneska už jich tolik nevlastní, ale něco ještě jo. Jeho syn se teď o to stará. Bydlí na stejném pozemku, jen na druhém konci. Má přístup do domu z druhé ulice. Pak ti to ukážu.“

Jakmile jsme došli k místní cukrárně, už jsem věděl, kam míříme. Kolem jednoho z jednopatrových domků asi v polovině ulice se rojila auta. Sanitka právě odjížděla, ale doktor ve žlutém Yetti tam ještě zůstal. Vedle něj se hromadila naše auta, a někteří z kolegů natahovali žlutou pásku kolem domu. Odháněli při tom dav zvědavců, kteří se točili kolem. Jeden ze staříků se nechtěl nechat odbýt.

„To je děda Hašlerka,“ ušklíbla se Lucka.

„Kdože?“ Vyprskl jsem. Kdo se může takhle blbě jmenovat?

Lucka na mě káravě pohlédla a začala vysvětlovat. „Děda Hašlerka je přezdívka. Je to bratr pana Smetany, švagr zemřelé. Myslím, že se jmenuje Josef Smetana a je to klempíř. Žije sám, je to starý mládenec. A má to v hlavě pěkně pomotaný. Uvidíš sám, budeme ho muset vyslechnout. Po městě ho potkávám skoro denně. Chodí si se síťovkou pro pivo a hrozně rád se vybavuje. A taky rád obtěžuje ženský. Když ho nějaká odpálkuje, je dokonce agresivní.“

„Hm, to je zajímavej patron,“ ušklíbl jsem se, ale to už jsme dorazili na místo. Vytáhl jsem služební odznak, abych ukázal kolegům, že nás mohou pustit dovnitř. Nad starou paní se už skláněl náš lékař, doktor Bouček.

„Ahoj Vláďo, tak co? Už mi k tomu něco řekneš?“ Optal jsem se, jakmile jsem vstoupil do zatuchlé místnosti, která podle všeho sloužila jako kuchyně. Navzdory krásnému letnímu počasí tu bylo chladno, vlhko a zatuchlina útočila na můj nos snad ze všech stran.

Vladimír se zvedl ze země, sundal gumové rukavice a potřásl si s námi rukou. Zažertoval na adresu mojí nové „krásné“ kolegyně a přešel k věci.

„Heleď, víc ti povím, až ji prohlédnu u nás. Ale je to hnus…“ Ušklíbl se a já pohlédl se zájmem na starou paní ležící zhroucenou na podlaze. Dlažba pod ní byla jedna velká kaluž krve a rudé cákance byly i všude kolem. Na kredenci, na zdi, dlaždičkách kolem dřezu. Po příborníku se táhla rudá šmouha až na zem. Tam se zřejmě stařenka zachytila, když padala k zemi, ze které už se nezvedla. Dederonová zástěra byla nacucaná a rudá. Nedalo se poznat, jaké zranění, ani kolik utrpěla.

„Ty vole…“ vydechla Lucka a opřela se čelem o futra.

„Jestli chceš, jdi ven. Ať se nám tu nepozvracíš,“ namítl jsem s klidem, ale Lucka se samozřejmě nechtěla ztrapnit. Pípla, že to dá a zůstala. Vrtěla při tom hlavou, jakoby nemohla pochopit, jak se mohlo takové maso stát v takovém zapadákově, jako je právě Velešín. Ani já jsem tomu nevěřil. Musel to být totální magor.

 „Napočítal jsem celkem sedm ran,“ začal popisovat zranění Vláďa a přistoupil k mrtvé, aby ukazoval, o čem mluví. „To první ti neukážu, je na zádech a my už jsme ji otočili. Ležela původně trochu bokem, jak se svezla po tý skříňce. Patrně se při pádu udeřila do čela, ale tam je jen oděrka a boule. Ta první rána v zádech nebyla smrtelná. Pachatel pak bodnul ještě pětkrát zepředu. Paní se očividně bránila, proto je všude kolem tolik krve. Ty cákance jsou od poslední rány. Až ta byla smrtelná. Byla vedená odněkud zboku a pachatel zasáhl krkavici. Je to trochu, jakoby to udělali dva. Jeden cvok, co bodal kam ho napadlo, a pak někdo, kdo věděl, co dělá a zasadil poslední ránu najisto. Anebo to byl někdo, kdo vraždil v afektu, ale pak se vzpamatoval…  Kdybys hledal ten nůž, tak ten leží támhle.“ Ukázal posměšně na kuchyňský stůl, kde ležel umytý a vyleštěný dlouhý kuchyňský nůž se širokou čepelí.

„Co to má znamenat?“ Vyvalil jsem na zbraň oči. „Kdo ho tady takhle vypulíroval a vystavil?“

„No, patrně vrah,“ zasmál se Vláďa, i když dobře věděl, že mi do smíchu není. „Otisky na něm samozřejmě nejsou. Vrah asi nechtěl, abychom se zdržovali hledáním zbraně a otisků, tak všechno pečlivě omyl a připravil nám ji tady, jako na dlani.“ Pokrčil rameny.

„Ani nikde jinde otisky nehledej. Na lince, kohoutkách, ve dřezu… zbytečný. Všechno vypíglovaný.“ Dodal, když viděl můj pohled.

„Hm, takže máme co dělat s profíkem…“ Zachmuřila se Lucka.

„Neblbni, to podle tohodle nepoznáš. Koukni těch ran. Kdyby to byl profík, bodne jednou a najisto,“ snažil sem se ji uvést do správných kolejí, ale zbytečně. Lucka už si patrně přehrávala v hlavě všechny obyvatele Velešína a přemítala, kdo z nich by to mohl být.
„To musel bejt někdo cizí,“ vyhrkla vzápětí. Ale hned na to se začervenala…

„Holka, holka, koukáš moc na seriály. Tady nejsme v Miami, ani v New Yorku. A zjistit vraha z pouhých zranění na mrtvole, to bys byla spíš věštec, než polda.“ Zasmál jsem se, ale vzápětí jsem naladil vážný výraz. Do dveří se naklonila stará zvrásněná tvář lemovaná šedivými vlasy. Manžel zemřelé, Karel Smetana starší.

„Dobrý den, jsem inspektor Lukáš Šandera,“ představil jsem se a podal starému pánovi ruku, hned, jak jsme za ním vyšli na chodbu. „Moc mě mrzí, co se vaší paní stalo, ale asi chápete, že s vámi potřebujeme mluvit kvůli vyšetřování.“

Karel Smetana byl očividně statný muž a kdysi zřejmě schopný sedlák. Teď působil jako hromádka neštěstí. Oči měl vlhké a ramena svěšená. Dokola nám opakoval, že nechápe, kdo mohl něco takového udělat. Byl se synem na poli. „ Při žních je třeba každé ruky,“ vysvětloval. A když se vrátil po poledni k obědu, našel tady tuhle spoušť.

Moc jsme toho z něj nedostali. Byl očividně v šoku. Zato jeho bratr se k nám hrnul, jakmile nás spatřil na dvoře. Ukázalo se, že dvůr mají bratři společný. Jejich domy v ulici těsně sousedí, vlastně jsou nalepeny na sobě. Dvůr a část zahrady mají společné, chovají zde králíky a slepice a při obstarávání se střídají. Zahrada pak stoupá až do horní ulice. Na jejím konci pak má postavený nový rodinný dům Karlův syn.

Mladý Karel Smetana postával opodál a nervózně přešlapoval. Vypověděl, že byl celé dopoledne s otcem na poli. Odjeli před šestou ráno a vrátili se společně až kolem druhé hodiny k obědu.

„Byl jste u toho, když otec našel maminku v kuchyni v tomto stavu?“ zajímalo Lucku.

„Kdepak…“ vrtěl hlavou. „Já šel na oběd domů. Manželka vařila…“ vysvětloval.

„Vaše paní nepracuje?“ Chytil jsem se naděje, že mohla něco vidět.

„Manželka je na mateřské. Máme skoro ročního kloučka,“ usmál se při vzpomínce na syna, i když jeho tvář brázdil prožitý šok a smutek. „Víte, dlouho nemohla otěhotnět. Skoro už jsme se loučili s představou nějakého potomka, když zjistila, že je v tom…“ Zamyslel se, ale pak jakoby si vzpomněl na náš dotaz:  „Jo a k tomu vaření…manželka vaří každý den. Chtěli jsme, aby táta a mámou chodili na oběd k nám, přece jen je… byla už stará,“ zasekl se, „a tak jsme jim chtěli ulehčit. Ale ona nechtěla. Víte… maminka byla vždycky žena v domácnosti a snažila se udržet si tuto pozici stále. I když už skoro neslyšela a špatně chodila. Představa, že by jí vařila snacha…“ Zavrtěl hlavou a povzdechl si.

„Vycházela vaše manželka s tchýní dobře?“

„No, moc ne…“ odpověděl váhavě. „Kam tím směřujete?“

„No, doufal jsem, jestli sem třeba za ní nechodila a nemohla něco zahlédnout.“

„To asi ne. Víte, ona maminka občas zašla k nám, podívat se na vnoučka, ale jen když jsem byl doma já.  Moje žena ji nenavštěvovala nikdy. Moc se nemusely…“

„Chápu,“ přikývl jsem a upozornil ho, že za chvíli půjdeme vyslechnout jeho ženu. I když tchýni nenavštěvovala, mohla něco zahlédnout. Pevně jsem doufal, že nám třeba něco poví. Ostatně, z terasy jejich domu je vidět až na okna domku starších Smetanových. A také naopak.

Než jsme se tam dostali, byl skoro večer. Bylo třeba vyslechnout plno lidí. Především sousedů, kteří mohli něco vidět. Od zmateného dědy Hašlerky jsme se nedozvěděli skoro nic. Nebo spíš skoro totéž, co od ostatních, jen bylo třeba to v jeho hatmatilce vystopovat.

„Dobrej, dobrej…“ začal na úvod zdravit. (A pak pozdrav opakoval ještě asi patnáctkrát, i když už jsem kladl první otázky). Děda si tak trochu vedl svou… ale?

„Dva lidé, říkáte?“

„Jojojo,“ přikyvoval a prudce rozhazoval rukama. „Alena a ten chlap… chlap tu byl, rozumíte? Chlap…. Jojo… a Alena…“ Mumlal pořád dokola.

„Kdo je Alena?“ Položil jsem otázku, snažíc se porozumět výkladu. Jeho odpověď však dovysvětlila Lucka.

„Alena je snacha. Karlova žena, co žije nahoře v domku se synkem.“

„Alena tady byla? Dopoledne?“ Ptal jsem se tedy znova podezíravě.

„Jojojo, Alena, a ten chlap! Chlap tady byl… černej, černej chlap….“

„Černej chlap?“

„Jojojo, černej, vysokej, černej…“  Přikyvoval stále. „Zdravíčko, zdravíčko… Buďte zdrávi,“ začal mě náhle poklepávat po rameni. Vrhnul jsem zmatený pohled na Lucku, ale ta jen vědoucně pokrčila rameny. Pochopil jsem, že tohle je u starého pána normální a že už se asi moc nedozvíme.

Když jsme vyšli před dům, dav už značně prořídl. Zavražděnou paní Smetanovou už odvezli, takže podívaná skončila. U plotu stála mladá žena a dívala se na nás upřeným pohledem. Blond vlasy zastřižené k ramenům a na očích zatmavovací brýle.

„Dobrý den, čekáte na nás?“ Přistoupil jsem k ní v domnění, že nám sdělí něco podstatného. Jinak by ji kolegové poslali pryč.

„Ano, něco jsem asi viděla…“ Špitla opatrně. Lucka mi důvěrně stáhla stranou a upozornila, že mladá dáma se jmenuje Aneta Šedivá a je vášnivou čtenářkou detektivek a thrillerů, tak bych měl její výpověď brát s rezervou. Pomyslel jsem si opět něco o doktoru Watsonovi a vyzval dámu, aby šla s námi stranou od zbytku čumilů.

„Já bydlím tamhle naproti,“ mávla rukou přes silnici, hned jak se představila a potvrdila mi jméno, které už jsem znal od Lucky. „Občas pracuju z domova a sedím u stolu směrem k oknu. Dopoledne se tu potulovala divná dvojice.“

„Proč vám připadala divná?“

„No…chodili od domu k domu – ale jen tam, kde bydlí důchodci. Chlap a ženská. Ona byla v jiném stavu, docela vysoká, blond vlasy. On byl taky dost vysoký, černý rifle, černou koženou bundu a modrou kšiltovku. Ale přišli mi oba takový olezlý, víte jak to myslím…“ Ušklíbla se.

„Moc ne, zkuste mi to upřesnit.“ Pobídl jsem ji, i když mi bylo jasné, co tím myslí. Ale chtěl jsem to slyšet od ní.

„No, takový špinavý, trochu jako sociálové…“ přešlápla zase nervózně. Jo a ta blondýna měla taky kšiltovku. Asi moc nechtěli, aby jim bylo vidět do obličeje.“

„Tak jak víte, že byla blond, když měla na hlavě čepici?“

„Měla fakt dlouhý vlasy. Rovný. Ohon měla protažený skrz kšiltovku ven.“

Vydoloval jsem z ní ještě, co měla dotyčná na sobě, a sledoval hlouček důchodkyň, které netrpělivě pokašlávaly a podupávaly bokem.

„Dámy mají pro vás nějaké výpovědi…“ Přišel mi sdělit kolega, kterému se nepodařilo stařenky vyhnat. S povzdechem jsem tedy vyslal Lucku, ať je vyslechne a já že se zatím vydám za mladou paní Smetanovou. S paní Šedivou jsem se rozloučil a vydal se zpět do domu, abych skrz něj prošel na dvůr a odtud k domu mladých Smetanových. V tom se paní Šedivá otočila, aby na mě ještě něco křikla.

„Teď jsem si vzpomněla, pane inspektore!“ Vracela se ke mně přes silnici. „Taky tady byl dopoledne kominík. Pan Šejnoha.“

„Vy ho znáte jménem?“

„Ano, je z Krumlova. Jezdí sem k hodně lidem. Má auto a na něm jméno a název firmy.“

„Výborně,“ přikývl jsem. „Vzpomenete si ještě, v tolik to bylo hodin? A v kolik tady vlastně byla ta podivná dvojice?“

„Nevím přesně, ale řekla bych, že ti dva tady byli asi kolem půl dvanácté, tak nějak. Pan Šejnoha dřív. Tak kolem půl deváté, deváté. Ale zdržel se docela dlouho. Asi hoďku a půl. Nevím, co mohl dělat. Vyčistil staré paní komín, a pak byl ještě dost dlouho uvnitř. Ale napadá mě, že mohl jít přes zahradu k mladým. O komíny se stará celé jejich rodině.“ Dodala horlivě. Opravdu vášnivá čtenářka detektivek.

 

Dům mladých Smetanových nebyl nic impozantního. Vlastně mi to přišlo jako nedokončená stavba z devadesátých let. Okna už se místy loupala, omítka byla někde ještě nedodělaná, na terase sice byl vyskládaný pěkný ratanový nábytek, ale místo zábradlí tu trčely rezavé trubky. Kolem domu to vypadalo podobně. Paní Smetanová si očividně nelibuje v úpravě zahrádky. Zvláštní, vždyť je to žena zemědělce…

Obešel jsem dům a zazvonil u předních dveří, jak se sluší a patří. Přišla mi otevřít sama majitelka. Pan Smetana se musel i přes těžkosti dne vrátit na pole. Sám, protože otec byl ze smrti své ženy tak zdrcený, že zůstal v péči lékařů.

Alena Smetanová mě trochu překvapila. Zatímco její manžel vypadal jako usedlý tatík z vesnice, ona byla doslova městská lady. Dlouhé zářivě blond vlasy – stoprocentně odbarvené, měla stažené do ohonu vysoko na temeni a nad čelem je měla módně natupírované a zvednuté. Na tváři dokonalý make-up, kolem očí linky, které jejímu pohledu dodávaly kočičí výraz. Dlouhé, rudě nalakované nehty na hebkých rukách plných prstenů. Tyhle ručky opravdu na zahradě nepracují, napadlo mě. Pozvala mě dál, očividně již informovaná od manžela. Zatímco jsem šel za ní na terasu, pozoroval jsem její ladnou chůzi a splývavé dlouhé šaty, které se jí vlnily kolem štíhlých lýtek. Mohla by dělat klidně modelku…

„Takže už víte, co se stalo?“ Optal jsem se hned na úvod, ale oba jsme věděli, že je to spíše jen konstatování.

„Ano, manžel už mě informoval. Je to hrozné…“ Vrtěla zachmuřeně hlavou. „Očekávala jsem vás. Dáte si kávu?“ Kývla směrem k připraveným šálkům a konvici, kde se kouřilo z čerstvě překapané kávy. „Můžu vám udělat i turka, nebo presso.“

„Děkuji, to není třeba. Dám si jen vodu.“ Nechal jsem si nalít vodu ze džbánku a pátral v jejím obličeji, který připomínal Kleopatru. Kleopatru s blond hřívou.

„Nevypadáte právě zdrceně,“ podotkl jsem netaktně.

„Nemám důvod,“ vrtěla hlavou. „Nebudu vám tady hrát divadlo, jak jsem tchýni milovala, když to není pravda. Neměla mě ráda a já ji také ne.“ Pokrčila rameny. Z domu se ozvalo fňukání, které rychle přešlo v dětský pláč. Omluvila se a šla pro synka.

„Víte, tchýně si asi představovala pro syna ženskou, co bude skákat kolem baráku, zahrady, starat se o tu havěť na dvoře…ale to není nic pro mě. Nejím maso, králíky nesnáším a slepic se bojím.“ Ušklíbla se. „Navíc podle ní jsem pro syna až moc chytrá a ambiciózní…“

„Tomu nerozumím,“ prohlížel jsem si roztomilého plešatého kloučka, jež si mě s prstem v puse zvědavě měřil pohledem.

„No, oni prostě chtěli obyčejnou holku, co bude mít hafo dětí a tak…“

„Vždyť přece máte syna.“

„To ano, ale jen jeho. A další dítě nechci. Navíc, už nejsem nejmladší. Je mi třicet osm. Podle tchýně už jsem měla mít děti minimálně před deseti lety. Jenže to nešlo. Ani profesně, ani kvůli přírodě. Jsem lékařka. Nejprve jsem dodělávala školu, pak jsem potřebovala praxi, dělala jsem v nemocnici a teď mám soukromou ordinaci v Budějovicích.“

Ukázalo se, že Alena Smetanová je vynikající kardiochirurg a že je její jméno ve městě dost známé. Jako lékařka měla výbornou šanci stát se opravdu uznávanou kapacitou. Bylo mi jasné, že si nebude kariéru „kazit“ dalšími dětmi a také mi bylo jasné, že bude žádat o diskrétnost v tomto případu. Rozhodně jí neudělá dobrou reklamu, že na společném pozemku zemřela tchýně tak strašlivou smrtí.

Když zazvonil zvonek, doslova sebou trhla. Očividně další návštěvu nečekala…

„Promiňte,“ špitla omluvně. „Dojdu otevřít a hned jsem zpět…“ Zvedala se a pátrala, kam posadí kloučka. Nabídl jsem se, že ho podržím. Ne, že bych nějak miloval děti, ale chlapeček si mě pořád tak prohlížel, že jsem mu dal příležitost, poznat mě lépe. Měl na sobě modré pruhované body s kotvou a v ruce žmoulal dudlík. V záhybech kůže na tlusťoučkých ručkách se mu zachytily třpytky. Stejné jsem zahlédl na Alenině ratanovém křesle. Hošík ke mně zvednul zelené oči a mrskal nožkama.

„Omlouvám se za zdržení,“ spustila Alena Smetanová, jakmile se vrátila. Za ní vcházel vysoký muž v černém s bílou čapkou na hlavě. „Přišel náš kominík. Úplně jsem na to zapomněla…“ Přebírala ode mě chlapce.

„Šejnoha, dobrý den,“ představil se muž a potřásl mi rukou. „Nebudu vás rušit, jen si vylezu nahoru a protáhnu komín.“

„Jistě, v pořádku,“ přikývl jsem a přemýšlel, co tady dělal tak dlouho dopoledne, když komín jde protáhnout až teď. Při pohledech, které vrhal na paní domu, mě napadlo, jestli jí tu před tím neprotahoval úplně jiný komín.

 „Můžu vás pak požádat také o pár minut? Prý jste byl dnes i dole u staré paní Smetanové.“  Pátral jsem v jeho obličeji po nějaké známce provinění. Marně.

„Jo, to jsem byl. Podle všeho jsem byl poslední, kdo viděl starou paní živou. To je dost hrozný…“ Zachmuřil se. V tom nás vyrušit můj mobil. Lucka volala, že už sbor důchodkyň vyslechla a že všechny potvrdily to samé. Mladý pár, odbarvená blondýna tmavší pleti v pokročilém stadiu těhotenství a muž v černých riflích a kožené bundě u nich během dopoledne zvonili. Tvrdili, že se těhotné paní udělalo zle a prosili o trochu vody. Babči je samozřejmě pozvaly dál, donesly vodu, a když se pár vzdálil, zjistily, že jim chybí úspory, šperky, hodinky, jedné dokonce zlaté zuby po zemřelém manželovi!

„No, šéfe. Myslím, že máme jasno, ne?“

„To bych byl fakt rád, Lucko, ale něco mi říká, že tohle není ta správná stopa. Navíc jsme ještě nevyslechli všechny!“

„Jo, já vím. Vyslýcháš mladou paní Smetanovou. To je něco pro tebe co? Je to kus pěkný baby…“ Uchichtla se a dobře věděla, že trefila do černého. Moje mužské ego si libovalo při pohledu na tu krásnou doktorku.

„Hele, nech si ty kecy,“ usadil jsem ji, ale potutelně jsem se usmíval. „Zajdi sem. Je tu právě kominík. Vyslechneš ho, než to tu dokončím s paní Smetanovou.“

Výslech Aleny Smetanové jsem si fakt užíval. Nebylo na ní vůbec poznat, že před rokem rodila. Vosí pas, krásně tvarovaná ňadra, která decentně vykukovala z kulatého výstřihu jejích vzorovaných a určitě nechutně drahých letních šatů.

„Vážně si nedáte kafe?“ Optala se, když usedla zpět s kloučkem na klíně. Smetana junior se na mě už doslova culil. Pošimral jsem ho po nahých nožkách a on jimi roztomile kopal a hihňal se. „Teda ty máš roztomilou pihu,“ zatahal jsem to za paleček, kde byla výrazná tmavá piha. „Je to mateřské znaménko?“ Optal jsem se, abych trochu odlehčil rozhovor.

„Nevím, asi ne…“ Vrtěla Alena hlavou. „To by měl mít asi s některým z nás stejné. Myslím jako z rodiny. Ale já ani manžel takové nemáme.“ Usmála se a sevřela chlapcovu nožičku láskyplně v dlani.

Nechal jsem ji povídat ještě dlouho. Vypadalo to, že jí dělá společnost dobře a že je tady celkem osamělá. S místními ženami si nerozuměla, většinou se bavily jen o dětech a někoho, jako je ona mezi sebe nechtěly. Navíc manžel byl většinu času v práci, nebo na poli. Přes léto to bylo ještě horší…

Vyrušila nás až Lucka, která vyslechla kominíka Šejnohu a přišla si pro mě, jak posléze okomentovala.

„Nechat tě tam dýl, tak ses zamiloval,“ šklebila se na mě a uskočila, když jsem jí chtěl dát symbolický pohlavek. Kuře jedno drzý!

„No vážně, povídání s paní Smetanovou tě očividně bavilo. Nebo spíš celá paní Smetanová, že?“

„A ty se divíš? Je to kus krásný ženský. Nechápu, jak si mohla vzít takovýho páprdu, jako je Smetana. Co na něm vidí…?“

„To fakt nevím. Ale můžu tě ujistit, že se tomu diví celej Velešín.“ Zasmála se. „Dokonce se povídá, že si nabrnkla milence, zatímco Smetana se dře v práci. To víš, rodičák není žádná výhra. A ona je zvyklá na jiný příjmy…“

„Jo, to je fakt.“ Přikývl jsem. „Neříká se taky náhodou, s kým to táhne?“ Napadlo mě, že přece na každém šprochu, pravdy trochu, ne?

„Tady se říká věcí… Prej má nějakýho primáře z Budějc, pak nějakýho hokejistu, ale ten už prej hraje někde jinde, dřív hrál za Budějovice… Jo a dokonce to snad rozjela se Šejnohou.“ Vykulila na mě oči. „Teda von je kus chlapa, to jo… ale stejně. To je jako z bláta do louže, nemyslíš?“

„Tak finančně asi jo,“ přikývl jsem. Primář nebo hokejista bude jiná parketa, než kominík.  „Ale jinak je to namakanej chachar.“

„No to je, ale ten jeho vkus… jak on se oblíká, dyť to je hrozný… A Smetanová je taková akurátní. Pečlivka. Viděls, ani zrníčko prachu, všechno naleštěný. A on zpocenej, smrděl, špinavej…“

„Tak byl snad v práci ne? Taky bych byl špinavej a smrděl potem, kdybych lezl v tomhle vedru po střechách a čistil komíny. A sorry, ale blbýho vkusu jsem si fakt nevšiml. Byl v pracovním.“

„Tssss,“ zasyčela Lucka. „Stačí, když si k tomu pracovnímu mundůru vezme sandály. Ještě že si do nich nevzal ponožky.“ Zasmála se.

Po cestě k autu mi Lucka vylíčila zbytek výslechu místních důchodkyň. Mně však nešla z hlavy ta její poznámka o sandálech kominíka Šejnohy. Co tam mohl ráno dělat tak dlouho, když mladé Smetanové šel protahovat komín až odpoledne? Starou paní zabít nemohl, protože pak tam byli ještě ti dva zlodějíčci. Jeho domněnka, že ji zřejmě viděl jako poslední živou, byla mylná, ale nechal jsem ho u toho. Ať si to klidně myslí. Anebo to tak opravdu bylo? Ne… to je blbost. Byl nahoře za doktorkou, užíval si s ní a teď přišel vyzvídat, co se vlastně stalo. Povzdechl jsem si a dál nutil své mozkové závity k činnosti. Proč se mi pořád vybavuje pohled na jeho holý chlupatý nohy v sandálech?

„Už jsem po nich vyhlásila pátračku,“ Vytrhla mě Lucka ze zamyšlení a já zjistil, že netuším, o čem mluví. „Myslím, že je to jasný, jako facka, ne?“

„Počkej, po kom pátračku?“

„No po těch dvou, co předstírali, že se tý těhotný udělalo zle… Vykradli čtvrtinu baráků ve Velešíně za jediný dopoledne. To je mazec!“ Valila na mě oči, jakože jsem tupec, že mi to nedochází.

„Tak to samozřejmě, ale teď se bavíme o tom, kdo zabil starou Smetanovou,“ podotkl jsem vyčítavě, že přerušuje důležitý tok mých neméně důležitých myšlenek.

„No dyť ti povídám, že je to jasný, jako facka. Ti dva! Nebo snad ne?“ Na poslední chvíli se zasekla a došlo jí, že já její názor asi nesdílím.

„Ne! To fakt ne… ti dva jsou nějací vychytralí zlodějíčci, ale určitě ne vrahové.“

„Hašlerka mluvil o dvou lidech. Alenu si určitě spletl s tou blondýnou. Taky měla dlouhý vlasy. A černej chlap, to je snad jasný, ne?“

„Černej chlap, mohl být tenhle hejsek v černým, stejně jako kominík Šejnoha. A děda Hašlerka je sice zmatenej, ale ne slepej. Když tvrdil, že tam byla Alena, měl určitě na mysli mladou Smetanovou.“

„Jo. Ale stejně dobře zná Šejnohu. Toho by taky jmenoval.“ Namítla oprávněně.

Lucka mi nevěřila. Ale to je na tom právě to nejlepší. Když má Sherlock svého Watsona, který s ním o případu polemizuje.

„Alena přece dolů ke starým nechodila. Slyšel jsi přece Karla.“

„Hm… jenže Karel tady často nebývá. A nebyl tady ani dopoledne. Jestli si s otcem neposkytují fiktivní aliby navzájem, tak byl od šesti do dvou na poli. Nemohl tudíž vědět, kde je a co dělá jeho žena.“

„Jeho žena vařila oběd,“ podotkla Lucka.

„Jo? Seš si jistá? Ona ho totiž vařila v nějaký restauraci, kantýně, nebo nějakém podobném zařízení. Ty sis nevšimla, že linka byla naprosto čistá a že jediný co na ní stálo, byly plastový kastrůlky s nějakou rajskou či co? Oběd z kantýny.“ Ušklíbl jsem se. „Což ostatně vypovídá, že Smetanová taky nebyla doma úplně celej den. Pokud jí to teda někdo nepřinesl.“

„Třeba Šejnoha?“

„No, třeba ten… pokud byl u ní už dopoledne. Ale pokud by nesl kastrůlky, Šedivá by mi to určitě řekla.“

„Jo, to máš pravdu,“ zasmála se Lucka a zakoulela očima na praštěného motorkáře, který se snažil kolem prokličkovat dopředu a předjet tak zácpu před Litvínovicemi.

„A co ten Hašlerka? Říkala jsem ti, že umí bejt i agresivní. Zvlášť na ženský.“ Otočila Lucka rozhovor novým směrem.

„Jo, to si uvědomuju. A mluvila o něm i Alena. Prej si na ni párkrát dovoloval… Ale nechce se mi věřit, že by to ten dědula udělal. Je to cvok, ne vrah.“

„To od sebe nemá daleko…“

Od pravdy jsem byl už jenom krok. Tušil jsem, ale nebyl jsem si jistý. Když jsme dojeli na stanici, čekali na mě na stole sáčky s důkazy spolu s laboratorní zprávou. To byla rychlovka. A mně stačil jediný pohled na jeden ze sáčků, ve kterém se třpytil měňavý stříbrný prach. Ve zprávě stálo, že ho kolegové seškrábali ze židle v kuchyni staré Smetanové. V tu chvíli mi všechno do sebe zapadlo jako dokonalá skládačka. Zavolal jsem Lucku a ukázal jí to. Koukala na mě nechápavě…

„Co to má být? Nějaký třpytky… a co z toho vyplývá?“

„Ty nevíš? Tak přemýšlej, kdes je ještě viděla?“

„Hm, netuším…“ vrtěla hlavou Lucka.

„Milý Watsone, jak ti mohl takový důležitý detail uniknout?“ Usmál jsem se. „Tyhle třpytky, byly totiž i na ratanové židli na terase. Na té, do které si podle všeho sedá jen Alena Smetanová. A stejné třpytky měl na sobě její syn.“

„No jo, ale třeba měla něco se třpytkami stará paní Smetanová?“

„O tom dost pochybuji. Protože Alena byla cítit čerstvým sprcháčem. To nebyl parfém, ale sprcháč. Voní jinak, víc svěže. Vlasy měla vespod ještě trochu vlhké. A make-up byl úplně čerstvý. Dokonalý, bez chybičky.“

„To pořád nic nedokazuje.“ Odporovala Lucka.

„Tak já budu pokračovat. Paní Smetanová si zřejmě všimla stejného detailu, jako já. Šejnoha byl nejprve u ní – a taky v sandálech. Jestli jí podoba vnuka s kominíkem a usvědčující znaménko na palci docvaklo hned, to nevím. Ale asi se dovtípila a každopádně to šla snaše oznámit. Možná ji vydírala, možná ji i přistihla se Šejnohou in-flagranti. V každém případě na to doplatila. Doktorka Smetanová počkala, až milenec odjede, pak došla ke starým do domu, při čemž ji viděl Hašlerka, tam se s tchýní pohádala a nejspíš v afektu ji zavraždila. Možná jí až po prvních ranách došlo, co dělá a uvědomila si, že musí starou paní dorazit. Tak zasadila smrtící řez přes krkavici.“ Ušklíbl jsem se a přistrčil k Lucce první zprávy z laborky.

Ty třpytky totiž nebyly jen na židli. Měla je na sobě i paní Smetanová a navíc je měla za nehty, takže se zřejmě hodně bránila. Doktorka možná zpanikařila, ale ne na dlouho. Když tchýně dodýchala, umyla všechno, čeho se dotkla, včetně kliky u dveří. Nůž nám tam pak pěkně vystavila, patrně nevěděla co s ním. A běžela se domů umýt. Jenže to už se domů blížil Karel a tak musela chvátat. A taky asi musela někam rychle pro oběd. Vlasy nedosušila, zato make-up si udělala pečlivě. Možná měla zvolit priority trochu jinak. Místo make-upu měla věnovat více času prstýnkům.“ Pokýval jsem vědoucně hlavou a Lucka se zamračila.

„Prstýnky na levé ruce měla v mezerách mezi ozdobnými rytinami a kamínky tmavší, než na pravé. Neumyla je pořádně, možná ji to ani nenapadlo a zůstala tam krev. Alena Smetanová je levák. Ale toho sis určitě všimla.“ Usmál jsem se a už jsem věděl, co Lucka odpoví.

Nakvašeně pípla: „Nevšimla.“